Červenokostelecký had
Obyvatelé Červeného Kostelce už od dávných dob se zabývali domácím tkalcovstvím. Všude seli hodně lnu a v domácnostech je sami předli a plátno tkali.Jednou se vracel - co jednou - bylo to 4. listopadu roku 1863, co se vracel tkadlec Jirman do Červeného Kostelce. Byl ve vedlejší vsi a zpět si nesl na zádech v šátku osnovu stočenou do veliké koule. Byla hnědé barvy se žlutými proužky. Cestou dohonil staršího muže, jenž kráčel též do městečka s kostelem na náměstí. Pak majíce stejný cíl, kráčeli vedle sebe a bavili se.
Tkadlec, hrdý to kostelecký občan, se vychloubal jak se jim v Kostelci dobře daří, jak jsou spokojení, chytří a co vše ve městečku mají. Zkrátka vychloubal sebe i město do nebes. Cizinec chvíli poslouchal, ale brzy měl těch vychloubačných řečí dost a umínil si, že nafoukance vytrestá. Bylo již notně šero, když došli k místnímu lesu Občina a cizinec se počal tkalce vyptávat, jestli ví o tom, že ve zdejším okolí se potuluje veliký had. Původně byli dva, ale jednoho již zabili a druhý, samice, jest prý v okolních lesích doposud.
Kostelecký tkadlec se hned ptal jak ten had vypadá, co žere .... a cizinec vykládal, že je hnědý, žlutě pruhovaný, mnoho loket dlouhý a zpolkne i celého člověka. I dvě krávy, čtyři ovce a nepočítaně hus a kohoutů již prý spořádal. To už se tkadlec začal bázlivě rozhlížet, všechen humor byl z něho pryč a po zádech mu počal stékat pot. Byli již v lese na úzké pěšince, která vedla skrze houští. Tkadlec kráčel vpředu a starý pocestný za ním...
Tu vytáhl polehounku cizí muž tkalci ze šátku čouhající konec osnovy a zavěsil jej na větev stromu. Pak s výkřikem: "Had tu je! Už mě spokl!" - zmizel v tmavém lese.
Náš kostelečák se ohlédl za sebe a spatřil dlouhý, zmítající se hnědožlutý pruh, jak jej drží za ranec. Na tkalce padla taková hrůza, že se již neohlédl a utíkal pryč. Jen rychle shodil ze zad svůj šátek i se zbytkem osnovy - to asi aby mu v běhu nepřekážel.
V několika minutách doběhl zpocený a vyděšený na náměstí do Kostelce a tak vyváděl, že ve chvíli vzbouřil celé město i se starostou. Hned vypravoval co se mu stalo, jak se jen útěkem zázračně zachránil a že osnovu hadovi hodil a ten mu ji určitě dočista sežral.
Ihned se zorganizovala výprava, množství občanů, dobrovolníků, to na boj s hadem. Vyzbrojili se cepy, motykami, sekerami i kosami. To aby měli čím hrozného hada zabít. Za dobrovolníky se pak táhl celý zástup zvědavců, neboť v Kostelci bylo mnoho poutníků vracejících se z Vambeřic. Všichni byli napnuti, jak to s hadem dopadne.
Když se celá výprava pod vedením starosty a tkalce "hrdiny," dostala až k lesu, připravila se pro boj rozdělením do třech skupin s veliteli v čele. Jen zazněly první povely, tak vyšel z lesa náš známý cizinec se stočenou osnovou v ruce. Tu pak podává užaslému tkalci, který jej užasle pozoruje a ptá se: "Kde je ten had? On vás nespokl?"
Starý muž mu s úsměvem povídá, že tu žádného hada nikdy a nikde neviděl, to se mu jen osnova zachytila o větvičku. A jak prý tkadlec utíkal, skoro celá se rozmotala. A hned co mu to dalo času a práce, než ji zase smotal do velikého kluba. Nato se otočil a opět zmizel v houští a tmě lesa.
Všichni tam stáli s ústy dokořán. Někteří se začali potichu smát, jiní zlobit na bázlivého tkalce a nakonec se na něj všichni vrhli a co jich dostal, to jich dostal - nepočítaně.
Poutníci, vracející se do svých domovů, všude vyprávěli, jak v Červeném Kostelci honili hada a jak to všechno dopadlo. Brzy se o tom boji s ukrutným hadem vědělo široko daleko a smál se každý, kdo ústa měl.
Zato kostelečtí se styděli, ale utajit tu komedii se jim nepovedlo.
S odstupem času jsou pro nás zajímavá jména některých bojovníků, kteří se na hadí potvoru vypravili. Starý Laštovička s velikou na bidle uvázanou lucernou od Hůlků z Bahen vypůjčenou, nimrod Tonda Regnerů se svou dvojkou, Albert Bureš, jinak "Staré Vohniště" zvaný měl v zubech šavli po ruském zvěrolékaři z války roku 1812, Tóda Špicarů s přídomkem "Stará Liška," ozbrojený z nedostatku jiného vidlemi a ševcovskou třínožkou, Tonda Burdychů, člen skupiny, v jejímž čele stál Středa zvaný "Bahenský," který byl nejmladším. Starý Mikeš musel z rozhodnutí konšelů rozestavět slamníky okolo věže kostela, připravit cupaninu na zastavování krve raněným, nanosit vodu na vymývání ran a další četné náležitosti potřebné k záchraně životů našich bojovníků. Celý ten válečný kontraband starého Mikeše stál obecní pokladnu 34 cergulátů a hlavně tři vědra piva v hospodě u Kejzlarů na náměstí.
Všichni již dávno odpočívají svůj věčný sen v
zemi, za jejíž zachránění od "ohavné hadí obludy"
chtěli položit snad i své životy. Jména pomalu
upadají v zapomenutí. Ale Středa zvaný "Bahenský,"
který byl tehdy nejmladším účastníkem, se na nás
dlouho díval z podobizny náhrobku na kosteleckém
hřbitově. Autentických fotografií tohoto hadobijce je ještě podnes k vidění dosti.
Ano, byly doby, že ten, kdo si chtěl koupit v Kostelci hadí sádlo, špatně dopadnul, ale dnes se již pro přezdívku "kostelecký hadař" nikdo nezlobí.
