O ševci v Rokytníku
Kdysi žil v Rokytníku šikovný a všemi mastmi mazaný švec. Za mlada prošel pěkný kus světa, mnoho viděl, leccos zkusil, a když měl toho toulání dost, vrátil se domů a provozoval ševcovinu. Byl na své umění hrdý a s oblibou říkal, že takové boty jako on nedovede ušít široko daleko žádný jiný švec. Měl částečně pravdu, za boty od něho by se nemusel stydět ani kníže, jenže jaký kníže by si u něj nechal šít boty.Ten švec měl kromě přílišného sebevědomí ještě jednu chybu, rád se napil. Když se občas stalo, že ho z ničeho nic omrzela práce, v tu chvíli praštil s rozdělanou botou o zem a vydal se do hospody. Tam seděl tak dlouho, dokud nepropil všechny peníze, co právě měl. Pak teprv šel domů, vyspal se a pokračoval v práci. Jeho žena se tím trápila, ale nedalo se nic dělat, švec si nemohl pomoci.
Jednou v létě po večeři si švec se ženou sedli před chalupu a povídali si. Švec si povzdychl:
"Chtěl bych ještě jednou dokázat, jak jsem dobrý. Ale copak to tady jde? Pro ty chudáky tady, jakápak je to práce. Věčná škoda, že jsem se zahrabal v Rokytníku, měl jsem se usadit někde ve městě, kde bych mohl šít boty pro pány."
"Mlč a nenaříkej," uklidňovala ho ševcová. "Práce máš dost, nemůžeme si stěžovat. A kdybys nechal toho pití, bylo by nám ještě lépe."
Švec se už chtěl na ženu obořit, aby mu do jeho věcí nemluvila, když uviděl, jak od silnice k jejich chalupě míří neznámý člověk. Byl nějaký zvláštní, takový umouněný, oči měl jako dva uhlíky a byl celý podivně pokroucený, jako kdyby mu chůze působila potíže. Švec si ho začal prohlížet a samozřejmě mu nejdřív pohlédl na nohy. Uviděl, že ten zvláštní host má na levé noze rozbitou botu a z ní mu čouhají divné, jakoby zkroucené prsty. Ani se nemusel ptát, co chce, ale přeci tu otázku položil.
"Co bych chtěl?" zněla odpověď. "Co jiného můžu chtít od ševce než boty? Ušij mi pěkné faldovačky!"
Švec si chlapíka změřil od hlavy k patě, ale nezdálo se mu, že by to byl typ na boty faldovačky. Protože však neznámý zákazník měl zlé oči, neodvážil se odbýt ho rovnou. Proto řekl opatrně:
"Ušil bych, ale nemám kůži."
"Copak kůži, tu seženu. Kolik potřebuješ na pár pořádných faldovaček?"
Švec to považoval za dobrý žert a odpověděl:
"No, kůže ze dvou krav by stačila."
"Tak dobře," nato zákazník a zmizel za rohem.
Ševcová, která to všechno poslouchala, jen vrtěla hlavou a poznamenala:
"Je ten člověk blázen, nebo co? To se ani nediví, že na jedny faldovačky potřebuješ kůži ze dvou krav? A kam pro ni asi šel, ledaže by ji někde ukradl."
Ale jen to dořekla, chlapík byl zpátky i s kůžemi. Hodil je na zem a sedl si před ševce:
"A teď mně vem míru," poručil. "A udělej ty boty pěkně, aby se mi v levé botě schovalo kopyto."
To už si sundával levou botu a švec i jeho žena uviděli, že na ní má opravdové kopyto. Proto se ševci ta noha prve zdála nějaká divná. Tím bylo vysvětleno i to, že zákazník tak rychle sehnal kůži, vždyť čerti dokážou všechno! Ale švec se nezalekl. Skočil pro míru a měřil. Pak ještě řekl, že boty budou za týden hotové a čert spokojeně odešel.
Jen zmizel, ševcová dala ruce vbok a pustila se do muže:
"To ještě tak, s čerty si začínat! Vždyť tě nakonec může odnést do pekla."
"Proč by mě odnášel?" podivil se švec. "Dělám snad něco zlého? Dal si u mě ušít boty, tak mu je ušiju. Zákazník jako zákazník. A ty se mně do toho nepleť! To je má věc!"
A tak se švec pustil do práce. Mohl ji krásně stihnout do týdne tak, jak slíbil. Ale asi po dvou dnech ho něco napadlo a najednou přestal spěchat.
Ve stanovené době přišel čert a viděl, že jedna bota je hotová, ale druhá teprv rozešitá. Švec seděl u verpánku celý sklíčený, ruce v klíně, hlavu svěšenou.
"Copak se děje?" podivil se čert. "Slíbils, že boty budou do týdne a ony nikde!"
"Ach, milý pane," zafňukal švec. "Nemám co jíst. Hladem už jsem tak zmořený, že vůbec nevládnu rukama."
"A co by ti pomohlo, aby ses trochu vzpamatoval a dodělal mně boty?" zeptal se čert.
"Myslím, že by mně pomohl bachoř, ale pořádný," odpověděl švec. "A měl by být tak veliký a tak dobrý, jaký v Rokytníku ještě nikdo neviděl. Chtěl bych jím pohostit celou ves!"
Čert se zarazil a vypadalo, že o něčem přemýšlí. Potom vyhrkl:
"A prosím tě, o čem to vlastně mluvíš?"
"Ty nevíš, co je bachoř?" pousmál se švec. "No, to je jelito, pěkně krvavé a hodně nadité. Na tom si při zabíjačce vždycky nejvíc pochutnám. Když mně ho přineseš, budou boty pozítří hotové. Ale musí být velikánský, slyšíš, velikánský."
Čert si chvili zálibně prohlížel dodělanou botu a byl z ní celý pryč. Byla překrásná, leskla se jako zrcadlo a hlavně, čert si už jasně představoval, jak si v ní bude vykračovat a ani maličko nebude kulhat. Proto se nezdráhal a řekl:
"Jen malé strpení, bachoř bude tady," a zmizel.
Zpátky byl za chvilku a ani se nevešel do dveří. Bachoř, který měl na zádech, byla obrovská obluda, do které by se vešli asi tři lidé. Byl nacpaný k prasknutí a na každém konci měl špejli jako poleno do pece. Švec se zhrozil, na chvíli ztuhl, ale ve chvíli se vzpamatoval a začal radostí skákat. Čert se úslužně uklonil a připomněl, že si pozítří přijde pro boty.
Ševci i jeho ženě mezitím nastaly starosti, co s bachořem. Ale pak se sebrali, oběhli sousedy a zakrátko se před jejich chalupou sešel skoro celý Rokytník. Pustili se do bachoře, přivalili soudek piva, aby bylo čím zapíjet a nakonec se rozešli s plnými žaludky a libovali si, jak si pochutnali.
Pozítří k večeru byly faldovačky hotové. Když čert přišel a uviděl je, zaleskly se mu samým štěstím oči. A co teprv, když je obul. Kopyto se v nich úplně schovalo a když si vykračoval, byl rovný jako jedle.
"Myslim, že by se za ty boty nemusel stydět ani kníže pán," nezapomněl se pochlubit švec. "Určitě budete na rokytenského ševce vzpomínat."
"Tady máš za práci a děkuji," řekl čert a podal ševci měšec stříbrňáků.
Švec se za ním se zalíbením díval, dokud mu nezmizel z dohledu. Byl pyšný na to, že se jeho práce dostane až do pekla.
V Rokytníku dlouho vzpomínali na to, jak si pochutnali na největším bachoři na světě. Protože se chtěli pochlubit, svěřili se s tím zážitkem známým z okolních vesnic. Pak už netrvalo dlouho, a Rokytenským se začalo říkat bachoři. A říká se jim tak dodnes.
