Milost za "černé zlato"
Za časů knížete Spytihněva se v Jestřebích horách kopalo prý zlato, stříbro, železo a měď. Ale lid bohatstvím zmarnělý začal penězi i vším plýtvat a hřešil přenáramně. Lid nosil dlouhé kabáty se zlatými knoflíky a i ženy mužů se zlatem jen leskly. Hodování a veselí nebralo konce a dukáty se jen plnými hrstmi rozhazovaly.Pak ale přišel trest. Prameny, z nichž jim bohatství hojně prýštilo, se ztratily a více neukázaly. Brzo pro velkou nouzi lidé z hor museli za jiným živobytím utíkat.
Za pár let nato koupil si svobodu hornickou Bartoň Svatoň ze Svatoňovic a dal opět kopat. Ale každý, kdo kopal, se na povrch živ nevrátil. Kovkopové v tom viděli trest Boží a žádný již do šachet nechtěl jít.
Teprve po padesáti letech se opět začalo kopat, však nikdo se nedokopal zlata ani železa. Jen ti vytrvalí se dokopali až na černý kámen - uhlí.
Ve rtyňsko - svatoňovické kotlině se dobývá uhlí již více jak čtyři sta let. K největšímu objevu došlo dne 22. června roku 1590. Toho dne letní bouře burácela jako posedlá, blesky křižovaly oblohu a mocné proudy vod se valily po stráních a kopcích Jestřebích hor. U Markoušovic na pozemcích chalupníka Jakuba Futtera bylo odplaveno tolik orné půdy, že zde byla obnažena sloj černého uhlí.
Zda šťastný objevitel uhlí se věnoval pak i jeho dobývání se neví, ale určitě v pátek před sv. Janem nakopal první fůru a odvezl ji prodat ke Trutnovu tamním i okolním kovářům.
O uhlí nebylo v té době velkého zájmu. V chalupách se spalovalo dříví, jehož bylo v okolních lesích dostatek. Ani vrchnost o uhlí neměla valného mínění a tak byly uhelné jámy pronajímány drobným zájemcům z řad sedláků, konšelů, řemeslníků. Ti měli povinnost odváděti nejlepší uhlí dvornímu kováři na Náchodský zámek.
Po uhelných jámách zbyly po celém pohoří hor Jestřebích drobné haldičky a odvaly, dnes již zarostlé lesem, břízkami, ostružiním a křovím.
Teprve ve 3. čtvrtině 18. století, kdy stoupla manufakturní výroba textilní, sklářská, mýdla, svíček, piva, počala se vrchnost o uhlí zajímat. Vždyť i v "panských" lázních ve Svatoňovicích se topilo uhlím. Tak bylo i na celém území Čech, a státní erár rovněž věnoval čím dál větší pozornost "černému zlatu." K jeho vyhledávání vybízel již reskrit z roku 1757 a nálezcům byly slibovány peněžité i jiné odměny. Do této doby zapadalo selské povstání v roce 1775.
Odboj poddaného lidu ve východních Čechách skončil neslavně, vždyť většina rtyňského "guberna" byla zajata a odsouzena. Nepodařilo se onoho osudného dne zatknout pouze jednoho z nich - Michala Fajfra. Zůstal totiž dne 28. března roku 1775 doma, zatímco ostatní ze selského guberna se odebrali na zámek v Náchodě k vyjednávání o robotě. Tam také byli všichni zatčeni. Fajfr hned, když to zvěděl, věděl, že musí se někde skrýt.
Netrvalo dlouho a četa vojáků obklíčila statek Fajfrův a dostavil se i rychtář s rytmistrem. Jejich úmyslem bylo zatknout posledního z guberna. Ale ten uvnitř stavení nebyl. Zatímco prohledávali obytný dům, viděli hlídkující vojáci, jak ze stodoly vychází shrbená postava staré ženy s nůší na zádech, v ruce nesla hrábě. Teplý, velký šátek zahaloval její tvář. Koho by napadlo, že ta stará babka je hledaný a přestrojený hospodář Michal Fajfr.
Ten nikým nepoznán pospíchal do lesů na Rtyňská Zada v Jestřebích horách. Tam si vyhledal malou jeskyňku, vchod do ní zakryl větvemi a roštím, aby mu nebyla zima a nikdo z vojáků jej nenašel.
V tomto úkrytu mu moc dobře nebylo, v prvních dnech jedl to, co si vzal s sebou do nůše. Později však trpěl hladem. Rovněž zima toho roku byla studená a vtíravá. Jaro nepřicházelo a tak toužil po trošce tepla. Zpočátku se bál rozdělat oheň, aby ho kouř neprozradil, ale pak nasbíral trochu roští a udělal si malinký ohníček, aby si ohřál své promodralé ruce. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že oheň hoří i potom co na něj přestal větvičky přikládat. Jako by hořela sama zem i kameny okolo ohniště. Vzpoměl si však na kováře z Markoušovic, že ten chodil do lesa kopat kámen a s ním topil ve výhni. Dovtípil se, že to je ono uhlí, o kterém se již hodně mluvilo, že se s ním bude v budoucnu topit. Záhy si vzpomněl i na to, že náchodská vrchnost dala vyhlásit, aby každý, kdo uhlí najde, to okamžitě ohlásil. Michal počal to černé kamení dloubat a měl radost, jak pěkně hoří a vydává příjemné teplo.
Toho dne se v podvečer u jeskyňky objevil s nákladem jídla soused Baudyš. Michal mu uhlí ukázal, i jak hoří, a ten to všechno vyprávěl rychtáři Klimentovi - a ten řekl: "Za to by mohla být milost."
Třetího dne vyjel Baudyš se svým povozem na
náchodský zámek. Na voze měl naloženy dva pytle
čerstvě nakopaného uhlí. To vyložil na chodbě před
kancelářemi zámku. Zámečtí úředníci se mohli na
vlastní oči přesvědčit o kvalitě uhlí. Když se pak
dověděli, že bylo nalezeno na Rtyňských Zadech -
dokonce na pozemcích náchodského panství, slíbili
Michalu Fajfrovi milost.
Zámečtí páni sedli na povoz a jeli s Baudyšem rovnou do Jestřebích hor k jeskyni. Tam měl Fajfr narubanou již pěknou hromadu. Páni se přesvědčili, že jde o opravdové naleziště. Proto vyzvali Fajfra, aby s ními jel k rychtáři. Tam byl mu předán dokument, že se mu uděluje za nalezení "černého zlata" - milost.
Na Rtyňských Zadech se pak těžilo uhlí ještě celé 19. století. Dnes je v těch místech zarostlá halda, která nám připomíná svobodu a milost jednoho člena odbojného rtyňského selského guberna.
