Zkamenělé chleby
Mezi Turovem a Horním Kostelcem se rozprostírá rozsáhlý les, od dávna nazývaný tajemná Maternice. V jeho východní části je překrásně upravený koutek se studánkou. A voda v tý studánce je prý zázračná, mnoho lidí se pomocí ní již uzdravilo na těle i na duchu.
To třeba syn babičky Laštovičkové, Antonín, ležel
celý sklíčený v posteli a bylo mu moc zle, až sám
chtěl nějakou zázračnou vodu. Tak mu babička šla pro
vodu do Svatoňovic, ta mu ale nepomohla. Přinesla
vodu i z Občiny, ani tý se Tonda nenapil, že v ní je
jed. Nakonec se rozběhla do Maternice. Bylo právě o
půlnoci, zvířátka měla zrovna u studánky sněm. Stará
Laštovičková se ale nelekla a rychle vodu nabrala.
A kupodivu jakmile se z ní Antonín doma napil -
bylo mu dobře.
A že ta voda pomáhá již pěknou řádku let, lidé tam jako poděkování přinesou občas nějaký ten obrázek, takže to tam vypadá jako v nějaké lesní svatyni.
U studánky je narovnáno několik prastarých
kamenů různé velikosti. Jsou to kulaté pískovce,
zčernalé od povětří i stářím. Několik více okolních
obyvatel ještě nedávno schovávalo doma takovéto
kameny, tak chlebům podobny, aby bylo pomyšlení, že
chléb je stále doma. Brali je od studánky, proto jich
je tam již tak málo. Kde se tam ale vzaly?
To bylo v roce 1590, kdy přišel ve Zbečníku k Vítom do statku nějaký žebrák. V ruce na řemenu takovou koženou brašnu, ve druhé pak vysokou hůl, jakou nosívá biskup, když biřmuje. V ten čas byla velká drahota a žebrák byl hladem velmi zmořen i poprosil selku, aby byla tak dobrá a dala mu něco pojíst. Ale ona stojíce před ním u pece odsekla, že nic nemá. Tak chtěl aspoň napít. A ona, že nemá co.
Žebrák se nedal odbýt jak si selka myslela a poprosil aspoň o rybičku chleba, toho co má v peci. Selka však, že nemůže, že není upečený, zas jej odbývala. A když již několikráte svou žádost opakoval, jsa doháněn k tomu hladem, selka se lakomstvím a hněvem strašně rozčílila. Pak kus pecna odkrojila a ten skrojek žebrákovi pod nohy hodila, se slovy: "Kéž by ten krajíček kamenem byl, bych tě mohla jím udeřit a od domu zahnat a vám v žaludku též v tu chvíli zkameněl."
Žebrák však ten skrojek nechal na dlaždicích u pece ležeti a sám zmizel. Jako by se po něm země slehla. Když chtěla selka ostatní chleby z pece vytáhnout, ani s nimi nepohla - byl to samý kámen. I ten skrojek na zemi zkameněl.
Jen přišel sedlák domů, žena mu vše vypravovala. Ten hned poslal žebráka hledat po všech cestách i mezích. Ale marně, byl již pryč. Byl to asi nejspíše sám Pán Bůh, který tenkrát chodil po světě, a že selka byla tůze lakomá, tak ji potrestal. Mohl to být taky Krakonoš, ten tudy v ten čas chodil za princeznou Kačenkou a mohl selce její přání splnit.
Nakonec ty zkamenělý chleby sedlák odvezl do Maternice a dal okolo tý studánky. A lidi je odsud zase brali domů. A ten skrojek vzali zrovna na náchodský zámek do archivu, aby všem nemilosrdným a lakomým byl na věčnou památku zachován.
Vedle studánky je kamenný kříž, památka to hrozné události. Dne 8. měsíce září roku 1787 po půlnoci zahořely ve Zbečníku dvě chalupy vedle sebe stojící. Byly obráceny v prach a popel. Byla to chalupa Jana Berana a Josefa Kaválka, který s manželkou a sedmi dítkama na půdě spal a všichni uhořeli.
Jejich spálená těla byla uložena do tří rakví. V první ležel otec se synem, ve druhé matka se čtyřmi dětmi a v poslední bratr se sestrou. Slavný průvod vedl farář hronovský Khol s dvěma kaplany dne 9. září odpoledne a zúčastnilo se značné množství lidí. Rakve byly vezeny čtyřspřežím až na hřbitov v Hronově.
Kdo k tomuto kříži přijde, stane v pohnutí.
