Loupežníci na Hvězdě
Mezi Broumovem a Policí nad Metují, směrem severovýchodním, se táhne mohutné skalnaté pohoří, nazývané od starodávna Stěny. Dnes má jméno Broumovské stěny. Ukrývali se v nich obyvatelé v dobách válečných, za útulek sloužily i ubohým emigrantům a tajným vyznavačům víry českobratrské. Sídlili zde mnohdy i tlupy zákeřníků a lupičů. Zde se zdržoval podle vyprávění i proslulý "Červený Beneta," který prováděl se svou tlupou neuvěřitelná dobrodružství.
Jiným proslulým vůdcem loupežníků byl i
Kristian Goldštejn, který jako voják sloužil pod
generálem Laudonem. Od vypuknutí sedmileté války
roku 1758 bylo pro Kristiana nejmilejším
zaměstnáním drancovat a pálit města a vesnice.
Takový zlý člověk to byl...
V době bojů s Prušáky u skal - Stěn, seznámil se Goldštejn podrobně s roklemi a skálami tohoto pohoří. Pak jednou z armády uprchl s několika kumpány a stal se loupežníkem. Obyvatelstvo bylo i po skončení sedmileté války tedy sužováno nadále, nyní zase loupežníky.
Řemesla a obchody začínaly v tomto kraji váznout. Stížnost za stížností byla na vrchnost odesílána, ale nic to neprospělo.
Jeden z lupičů byl vyučený, zručný kovář, který
si zřídil ve veliké jeskyni tajnou kovárnu. Dnes se
po něm jmenuje celá rokle - "Kovářova rokle."
Tam zhotovoval zbraně pro své druhy a ti se s ním
zase dělili o kořist z loupeží. To mu však nestačilo
a tak kradl v okolních statcích hospodářské
nástroje. Ty potom překovával, aby vypadaly jako nové,
a zpět je pak sedlákům prodával. Tak si nahromadil
veliké jmění, které ukryl někde ve dně některé své
sloje. Ať byly konány hlídky v celém okolí, zloděje
nikdo nechytil, ani sebemenší stopa nebyla nalezena.
Zloději většinou byli chytří a smělí, a tak se mezi
venkovským lidem vypravovalo, že jsou neviditelní.
Na konci vesničky Hlavňov stála tehdy o samotě
stará, dřevěná krčma. Byla při cestě, kterou se
chodilo přes pohoří Stěn k Broumovu. Bývala
navštěvována lidmi všeho druhu. Od vojáků přes
obchodníky až po potulné šumaře, včetně chalupníků a
sedláků.
Jednoho podzimního večera tam konali osadníci poradu, co podniknouti proti loupežníkům. A bylo ujednáno, že ve stanovený den se sejde ozbrojený lid z celého okolí a prohlédne celé pohoří Stěn.
Co se takto radili, vstoupil do místnosti cizinec, poručil si sklenku vína a ptal se, zda by mu někdo neukázal cestu přes Stěny, že dobře zaplatí. To uslyšela krčmářova děvečka Anka, ženská jako hora, velká a silná, která se nebála ani čerta. Prohlásila přede všemi hosty, že s cizincem půjde a přes Stěny jej převede.
Sousedé měli obavy a strachu tolik, že by ani za pytel zlaťáků do té tmy s cizincem nešli.
A tak Anka vyšla do tmy. Šla vpředu se světlem a cizinec za ní. Cesta k vrcholu Stěn, ke kapličce, je dosti špatná, ale od vrcholu spadá tak příkře mezi balvany, že neznalý člověk by lehce z cesty sešel.
Anka celou cestu rozprávěla o všem možném i nemožném, a tak jim cesta pěkně ubíhala. Než se nadáli, byli dole, na rovině pod horami.
Děvečka dostala od cizince slíbený stříbrňák a šla nazpět. Brzy se opět dostala ke kapličce, ale tady ji svíčka již dohořela a ocitla se sama ve tmě v lese. Dole v údolí ležel Hlavňov a několik světélek probleskovalo nocí až k ní. Anka se pustila na další cestu.
V místech, kde se setkávají potůčky Stěnavka a druhý od Pánovy cesty, stávala tehdy malá kamenná kaplička - Boží muka. Když k ní přišla na několik kroků, zpozorovala u ní něco temného. Připlížila se blíže a schovala se za silný strom. Po chvíli rozeznala, že tam stojí přivázaný malý koník s nějakým nákladem.
Chvíli stála nehnutě a proto zaslechla nějaký hovor. Došlo jí, že to jsou určitě ti loupežníci, lupiči a vrahové, kteří vědomi si své bezpečnosti mluvili dosti nahlas. Anku napadl odvážný plán.
Opatrně ale rychle přistoupila ke křížku, odvázala koníka a táhla jej po pěšině ven z lesa, přes lučinu na polní cestu, tam na něj nasedla a co nejrychleji koníka poháněla ke krčmě.
Loupežníci zaslechli dusot koníka a tak několik výstřelů za Ankou padlo - ale žádný ji nezasáhl.
To bylo překvapení pro krčmáře i ostatní hosty, když viděli co obsahuje náklad na vozíku - samé šperky a peníze, asi někde uloupené. Potom bez dechu poslouchali Ančino vyprávění co prožila, jaké to bylo dobrodružství!
Celý ten poklad krčmář uschoval a zavázal se, že vše ohlásí v Polici vrchnosti. Pak se hosté rozešli.
Uplynul celý týden. Byla neděle, všichni byli v kostele, jen Anka v hospodě poklízela.
V tom vešel do šenkovny nějaký cizí host a divně si Anku prohlížel. Děvečka hned vytušila, že je to jeden z loupežníků a přišel se pomstít. Anka vzala nenápadně džbánek a řekla cizici, že jde do sklepa pro víno. Jen došla za dveře sklepa, tak se tam nad schody ve tmě schovala. Za chvíli uslyšela kroky a cizinec potichu začal sestupovat ze schodů dolů. Když byl na čtvrtém schodu tak do něj Anka prudce strčila,až se skutálel po hlavě do sklepení, vyběhla ven, zamkla sklep a běžela naproti krčmáři. Jen mu to řekla, tak krčmář pospíchal s několika sousedy ke sklepu.
Dodali si navzájem kuráže a sešli po schodech opatrně dolů. Tam uviděli krvácejícího muže ležet na zemi. Byl v bezvědomí a měl prudkým pádem zlomeny obě nohy.
Jak jej přivedli k vědomí a on uslyšel, jak těžce je zraněn, že do večera nevydrží na živu, sdělil všem, že patří mezi loupežníky a vyzradil jejich sídlo ve Stěnách. Nachází se hned za Hlavňovem v hluboké a nepřístupné rokli. A spolu s kovářem jich tam je deset.
Když to vypověděl, záhy zemřel.
Druhého dne časně zrána se sešlo pod vedením
rychtáře několik set vesničanů, ozbrojených k boji.
Opatrně vnikli do hluboké rokle a pak začala honba.
Dalo to mnoho námahy, neboť lupiči znali všelijaké
tajné cestičky, pěšinky a východy z rokle. Ale
vesničanů bylo moc a podařilo se jim pět lupičů
spolu s kovářem pochytat. Ostatním čtyřem se
podařilo uprchnout.
Jeskyně, kde přebývali, byla zasypána a chodba vedoucí k ní sesuta.
Právo útrpené mělo město Police již dávno a proto všech pět loupežníků bylo přivedeno před kata, aby právem útrpným přiznání na nich vymohl. Měli toho všichni na svědomí moc. Jen kovář neúčastnil se žádných krvavých loupeží, přiznal se toliko ke krádežím železných nástrojů sedlákům.
Byli však k smrti odsouzeni všichni bez rozdílu. Kovář to nečekal a prosil pány soudce o milost.
Sliboval, darují-li mu život, že postaví svým nákladem novou silnici z Police do Broumova a po ní že vysází dukát vedle dukátu po celé délce cesty.
Jeho nabídka byla pro vrchnost velmi lákavá a bylo o ní pečlivě uvažováno, ale tu jeden z konšelů navrhl, aby kovář, když má tolik peněz, vysázel po silnici dukát vedle dukátu, ale nastojato!
Návrh byl s nadšením přijat, ale kovář jen smutně svěsil hlavu - tolik peněz přeci jenom neměl. Zatvrzelí konšelé nepolevili, kovář jim tajemství svého pokladu ani po dalším mučení neprozradil, a tak se poklad do dnešní doby nenašel. I když, vždy na květnou neděli, hoří nad kovářovým pokladem modravé plamínky a bylo by jej tedy možno objevit. Vždyť mezi tím bohatstvím i dvě zlaté podkovy prý jsou.
Anka byla bohatě odměněna, šťastně se provdala a od těch dob kdo zajde na Hvězdu, nikdy neopomene navštívit rokli, na věčné časy nazvanou "Kovářovou."
Však co se stalo s Kristianem Goldštejnem, kterému se podařilo i se čtyřmi druhy uniknout?
Ten, když se dověděl osud svých kamarádů, umínil si, že zanechá ohavného řemesla loupežnického. Hnulo se v něm svědomí a stal se poustevníkem.
Nedaleko kapličky na Hvězdě si našel jeskyňku a upravil si v ní obydlí. Byl svědkem zrušení a poboření kapličky. S lidmi se však začal stýkat až po dlouhé době. Žil nepoznán a konal skutky milosrdenství, až si zcela získal lásky okolních usedlíků.
Byl již velmi starý, když mu jakýsi zámožný občan z Police, jemuž Kristian léčbou život zachránil, nabídl za odměnu žít v jeho městském domě. Poustevník se dal nakonec umluvit. Ale v Polici nežil dlouho.
Zemřel 20. února 1826 ve stáří 104 let.
Byl pohřben na hřbitově v Polici a teprve po jeho smrti, když se probírala jeho pozůstalost, se přišlo při čtení dokumentů, že je to onen proslulý Kristian Goldštejn - bývalý voják a loupežník!