12. den - 17.8.
Ráno jsme si mohli pospat, protože nebyla příliš velká šance, že by středisko otvíralo dříve než v 9 hod. Na fotografiích můžete vidět, jak středisko vypadá zevnitř i z venku. Celkově se nám líbilo víc než ve Švédsku, i když počasí nám moc nepřálo a stále pršelo.
Naším dalším cílem byly jeskyně poblíž Mo i Rana - Grønligrotta a Setergrotta a dále ledovec Svartisen.
Nejprve jsme dorazili k jeskyni Setergrotta. Měli jsme ohromné štěstí. Bylo už po sezóně a prováděli pouze jednou denně v půl dvanácté. Přijeli jsme těsně před půlou a po krátkém rozmyšlení jsme se rozhodli jeskyni navštívit. Vstupné bylo totiž 165 NOKů na osobu, ale rozhodně jsme toho později nelitovali.
Vyfasovali jsme oděv, gumáky, rukavice, helmu a baterku a mohlo se vyrazit. Pokud jste někdy byli v javoříčských jeskyních, tak toto bylo něco podobného. Z našich jeskyní jsme zvyklí především na
krápníky, které tu tedy také byly, ale dosahovaly velikosti sotva několika milimetrů. Průvodkyně na to byla ovšem velice pyšná, protože vzhledem k materiálu podloží se zde krápníky tvoří podstatně pomaleji.
Na následujících čtyřech fotografiích jsem se pokusil alespoň částečně zachytit atmosféru v jeskyni. Nebylo zde vůbec žádné světlo, takže fotit šlo jen s obtížemi. Na jedné fotce je vidět i naše průvodkyně. S tou jsme se dali do řeči, ona se nás ptala, jestli jsme už někdy v jeskyních byli. Tak
jsme jí vysvětlili, že u nás je spousta jeskyní, z nichž převážná většina má překrásnou krápníkovou výzdobu. Říkala, že už to od některých Čechů slyšela a že se k nám rozhodně chystá do jeskyní podívat.
Ale zpátky k této jeskyni - v Norsku provozovatel neodpovídá za bezpečnost návštěvníků a proto si mohou
dovolit jeskyni ukázat v přirozené podobě. Nebyly tu tedy žádné chodníky pro turisty, ale místy se člověk musel třeba plazit po břiše nebo lozit po skalách. V jednom místě byla dokonce možnost projít úzkou soutěskou nad asi 50 metrovou propastí. Stačil jediný neopatrný pohyb a člověk byl dole. Zde se
tedy průvodkyně každého zeptala, zda tudy chce jít a pokud ne, mohl počkat, jelikož jsme se na to místo zase obloukem vrátili. Z naší desetičlenné skupiny nešla pouze jedna Němka.
Na další fotce je ještě naše společné foto s průvodkyní těsně před výstupem z jeskyně a dále pak foto u kanceláře jeskyně. Zde jsme také získali certifikát o absolvování prohlídky jeskyně.
Potom jsme po cestě vhodné spíše pro jeep dojeli k jeskyni Gronligrotta. To je jediná osvětlená jeskyně v Norsku a jak jsme se dozvěděli od naší průvodkyně, je vhodná pro rodiny s dětmi apod. Před jeskyní jsme se potkali s dalšími Čechy (kluk s holkou z Prahy), kteří v jeskyni nebyli a ani my jsme tam nakonec nešli. Dozvěděli jsme se od nich ale zajímavou informaci o cestě do Trondheimu. Pokud bychom jeli po silnici E6, platí se mýtné za tunely. Vede tam ovšem stará silnice E6, kde se nic neplatí, čehož jsme později také využili.Nyní jsme měli ještě v plánu navštívit ledovec. Z vesničky Svartisdalen jezdí několikrát denně loď na druhou stranu jezera, odkud vede cesta k ledovci. Přijeli jsme tam asi ve tři hodiny, poslední loďka odplouvala v 16:00. Pauzu jsme využili ke svačině a za 70 NOKů jsme si koupili zpáteční lístek na
Svartisen. Odtud se tam po souši prakticky dojít nedá. Na fotce vidíte pohled z lodi na jezírko, vzadu je vidět vodopád, který je v detailu na další fotce. Ten vytéká z uměle udělaného několik kilometrů dlouhého tunelu. Ten musel být vytvořen kvůli záplavám, které tam několik let po sobě proběhly. V posledních cca 20 letech totiž ledovec taje podstatně rychleji než dříve. Není to ovšem způsobeno globálním oteplením, ale má to čistě přírodní základ.
Na další fotografii je ještě vidět jezírko, po kterém jsme připluli a dále už je pohled na ledovec. Ten ledovec je skutečně krásně modrý, není to vada filmu. S Harym jsme zvolili jinou než značenou cestu, takže jsme se elegantně vyhnuli varovným cedulím, které jsme viděli, třeba by nás mohly zbytečně znervóznit. Bylo na nich prý varování, že při odlomení velké kry z ledovce do jezírka mohou vzniknout až osmimetrové vlny a nesmí se tedy chodit níže než 8 m pod jezírko. My jsme si v klidu došli až k čelní hraně ledovce, takže vám mohu nabídnout i foto zblízka.Loď odplouvala v půl sedmé a my jsme měli ještě téměř hodinu času. Rozhodli jsme se, že polezeme vedle ledovce vzhůru a podíváme se na další část ledovce, která nebyla odspodu vidět. Na dalších dvou fotografiích tedy můžete vidět pohled na jezírko, do kterého ledovec padá a potom i další část ledovce. Abychom si zkrátili cestu, nevraceli jsme se stejnou trasou, ale zvolili jsme směr, kterým měla být naše loď. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Na další fotce je pohled zdola na horu, z které jsme slézali. Obzvláště kritické bylo místo, kde jsme museli z minimálně tří metrů skočit dolů na skálu, navíc ještě mokrou a pěkně kluzkou. Ovšem cesta zpátky už nebyla, to bychom museli čekat do dalšího dne na příští loď.
Nakonec jsme to zvládli a opravdu jsme tím ještě poměrně hodně času ušetřili, takže jsme si mohli vyfotit vodopád vytékající z umělého tunelu z jiného, hůře přístupného, místa. Nakonec ještě pohled na loď, která nás převezla nazpět.Opět nebylo jednoduché najít místo na přespání. Nakonec jsme odbočili k jedné vesnici, celou ji projeli a na konci jsme objevili takovou otevřenou stodolu a za ní louku. Jelikož pršelo, rozhodli jsme se ve stodole uvařit alespoň večeři. Během vaření se v dohledu objevil pravděpodobně majitel, tak s ním šel Happy vyjednat, jestli si tam můžeme uvařit a případně i přespat. Ten sice anglicky neuměl, přijel tam ale jeho syn, který mu to překládal. Povolení jsme dostali a navíc jsme mu prodali i zbylou láhev vodky. Když zjistili, že stojí jen 100 NOKů, vzali si i láhev becherovky. Teď už nám zbývaly jen cigarety, o které zájem neměli.
